Zpět na úvod...

Co je nového?
Opevnění vz. 36
Opevnění vz. 37
Zbraně
Krkonoše...

    Lehké opevnění
    Z1 Rýchory
    Z2 Dolní Lysečiny
    Z3 Velká Úpa
    H1 Luční hora
    H2 Špindl. mlýn
    H3 Zlaté návrší
    H3a Kotel
    Těžké opevnění
    Úsek 9/VI.
    Úsek 5/VI.
    Úseky ŽSV VII.
    Prameny
Landštejnsko...
VVP Brdy
Pozorovatelny
Fotografie
Různé

   
H3 Zlaté návrší / H3a Kotel
 

    Název Zlaté návrší (1141 m n.m.) vzniklo překladem původního německého Goldhöhe. Starší český název byl Krakonoš, jeden z nejstarších českých názvů v okolí vůbec, který dal také jméno celému pohoří. Společně s Kotlem (1435 m n.m.) a Lysou horou (1343,6 m n.m.) tvoří trojici nejvýraznějších hor západních Krkonoš.
    Stejně jako v případě Lučního sedla i zde je mezi zmíněnými vrcholy a hraničním hřebenem poměrně rozsáhlá náhorní rovina s prameništěm Labe, Mumlavy a Pančavy. A shodně jako na Luční hoře i zde přechází hřebeny stará obchodní „Česká“ cesta, která sice nikdy nedosáhla proslulosti východnější „Jantarové“ cesty, ale přes to ani zde nebyl obchodní ruch zcela zanedbatelný. Zejména po vzniku skláren na obou stranách hor se tudy (v krosnách na zádech nosičů!) dopravovaly polotovary k dalšímu zpracování a hotové výrobky zpět na trhy do širokého podhůří.

    Výstavbě opevnění na sklonku třicátých let dvacátého století předcházel projekt a výstavba takzvané Masarykovy horské silnice, jejíž budování bylo slavnostně odstartováno v roce 1934. Začínala nedaleko Jilemnice a podél toku Jizerky a kolem Dolních a Horních Míseček měla dosáhnout vrcholu Zlatého návrší a končit smyčkou u dnešní Vrbatovy boudy. Účel byl již zcela jasný – v sousedním Německu se totiž krátce po nástupu Adolfa Hitlera k moci začala stavět takzvaná sudetská silnice z Vratislavi až prakticky k hranicím, která výrazně snižovala možnost obrany západních Krkonoš.
    Stavba silnice na české straně hor měla kromě strategických důvodů (o kterých se raději mnoho nemluvilo) za úkol také snížit následky doznívající hospodářské krize a zvýšit turistický ruch v této části hor. Čtvrtý – nejobtížnější úsek z Míseček byl započat firmou Fifka a Moravec v květnu 1934 a již 10. srpna 1936 proběhlo slavnostní otevření. Celkové náklady byly čtyři a půl miliónu Kč.
    V návaznosti na tuto silnici měla na hřebenech vyrůst takzvaná Švehlova chata. Nemá cenu zde rozebírat smysl takové stavby jejíž výstavba byla plánována v těchto místech krkonošského hřebene v nadmořské výšce téměř 1400 metrů nad mořem. Význam byl spíše symbolický a chata měla demonstrovat nárok českého státu na toto převážně německé území. Měla obsahovat luxusní pokoje, vinárnu a restauraci o několika sálech, holičský salon a turistickou ubytovny. O slavnostním založení chaty dnes svědčí pouze polozapomenutý základní kámen, ležící nedaleko Vrbatovy boudy, na který počátkem září 1936 poklepalo hned několik ministrů a mnoho význačných funkcionářů, za přítomnosti velkého množství přihlížejících. Důležitý pro nás je však fakt, že do suterénu měly být zabudovány kulometné pevnůstky, začleněné do systému plánovaného opevnění v této oblasti.

Řopík nedaleko vrcholu Kotle Objekt v Kotelském sedle, v pozadí na vrcholu další dva řopíky

    K zadání prvního stavebního podúseku (H3) došlo 30. května 1938. Vybraná stavební firma Ing. Pažout z Prahy II. se však potýkala se značnými problémy, danými zejména horským terénem. Na konci léta zde sice bylo zaměstnáno až 130 dělníků, ale dokončit betonáž se podařilo jen u 21 pevnůstek a zbylé čtyři byly opuštěny ve fázi zemních a přípravných prací.
    Jelikož výstavba neprobíhala požadovaným tempem, byl v červenci dodatečně zadán další podúsek, nazvaný H3a Kotel, do kterého bylo určeno 29 pevnůstek. Soutěž na výstavbu vyhrála firma František Fína z Plzně, průměrnou částkou za jeden vybetonovaný objekt typu A 40 075 Kč. Pro srovnání stavitel Bína z Prahy požadoval 54 873 Kč, Ing. Jaroslav Horák z Prahy 63 346 Kč, Ing. Tichý 76 557 Kč a pražský stavitel Ing Beleda dokonce 85 000 Kč. V úseku H3a se však nepodařilo dokončit betonáž ani jediného řopíku.
    Stejně jako v případě Luční hory, mělo být i lehké opevnění v prostoru Zlatého návrší a Kotle zesíleno dvěma sruby těžkého opevnění "arabské" odolnosti. Organizačně měla tato výstavba již patřit pod působnost ŽSV VII. v Liberci - stavební podúsek Kotel. V tomto případě však výstavba obou plánovaných objektů nebyla zahájena a byla jen vypsána soutěž na výstavbu, v níž vyhrála stavební firma Ing. Pažout požadující za betonáž těchto dvou „arabů“ a jedenácti dalších těžkých objektů v Kořenově a Harrachově 12 821 370,50 Kč.

Základní údaje o plánovaných srubech TO
číslo
ŘOP
odolnost zvony nebo kopule hlavní zbraně (CE) pomocná
výzbroj
 poznámka
vlevo vpravo
Li-K-S-I. 2 1x AJ-N 1:2 (4 stř.)
1x AJ-D 1:2 (4 stř.)
L1+M L1+M ?   nepostaven, stavba nezahájena
Li-K-S-II. 2 1x AJ-D 1:2 (3 stř.) L1+M L1+M ?   nepostaven, stavba ne zahájena

    Obranu planiny Labe měla na podzim 1938 za úkol třetí rota 2. hraničářského praporu pod velením poručíka J. Řehoře. Spolu s četou těžkých kulometů byla ubytována v Jestřábích boudách – pěti provizorních chatách sloužících při výstavbě silnice a suplujících teď některé funkce nevybudované Švehlovy chaty (Vrbatova bouda byla vystavěna až v poválečných letech).
    Na přelomu léta a podzimu se zvyšovala aktivita jednotek sudetoněmeckého freikorpsu (SFK) Tyto jednotky obsadily několik bud na hraničních hřebenech, například Petrovku. Velitel čety SOS štábní strážmistr Bohumil Zenger který velel úseku mezi Labskou a Špindlerovou boudou toto hlásil nadřízeným, ale s omezenými silami nebylo možno proti tomuto podniknou žádné kroky.

Civilní pracovní prapor nastupuje na Mísečkách Snímek z výletu Beneckých turistů do odstoupeného pohraničí v listopadu 1938 Německá propagační fotografie objektu na Zlatém Návrší

    Ústup z hřebenů nastal mezi 7. a 8. říjnem. Hory se rozzářily desítkami ohníčků ale i větších požárů, jak ustupující jednotky ničily materiál, který nemohl být odsunut. Nešťastnou náhodou však lehla popelem jedna z pěti Jestřábích bud, kde bylo vojsko ubytováno. Další osudy zbylých čtyř však byly velice zajímavé. Ve válečných letech sloužily jako pokusná polární základna německé armády. Zdejší okolí totiž klimaticky nejvíce připomíná arktickou tundru (v Alpách je přílišná vlhkost vzduchu). Jedním z hlavních úkolů této jednotky byl kupodivu chov vzácných loveckých bílých sokolů dovezených sem z Grónska. Později zde vzniklo výcvikové středisko speciálních jednotek Wehrmachtu, určených pro boj v severských oblastech. Osvobození se dočkaly již jen tři boudy – další byla zapálena v rušných květnových dnech roku pětačtyřicátého. Zbývající tři dožívaly bez větší údržby až do roku 1986, kdy shořely další dvě boudy. Jejich zbytek a trosky boudy poslední byly pak v září stejného roku rozebrány a okolí navráceno přírodě...

    Dnes se veškeré památky na obranu Československa nacházejí v I. zóně národního parku a proto je zde zakázán vstup mimo značené cesty. U jednoho z lehkých objektů při cestě od Vrbatovy boudy k pramenu Labe je však zřízena informační tabule se základním popisem a určením této pevnůstky. Ostatní stojí v kosodřevině ve stavu, v jakém byly zanechány po odstoupení pohraničí v roce 1938.