Zpět na úvod...

Co je nového?
Opevnění vz. 36
Opevnění vz. 37
Zbraně
Krkonoše...

    Lehké opevnění
    Z1 Rýchory
    Z2 Dolní Lysečiny
    Z3 Velká Úpa
    H1 Luční hora
    H2 Špindl. mlýn
    H3 Zlaté návrší
    H3a Kotel
    Těžké opevnění
    Úsek 9/VI.
    Úsek 5/VI.
    Úseky ŽSV VII.
    Prameny
Landštejnsko...
VVP Brdy
Pozorovatelny
Fotografie
Různé

   
H1 Luční Hora
 

    Luční sedlo patří mezi oblasti s nejdrsnějším podnebím v Čechách. Dříve se tato oblast nazývala Studničná hora, později však takto byl označen pouze východní vrchol (1554 m n.m), zatímco západní dostal české jméno Luční hora. Jakousi dominantou sedla se stala kaplička, postavena Německým krkonošským spolkem na místě zchátralé starší stavby v roce 1927.
    Již v ranném středověku tudy kupodivu procházela cesta používaná i při vojenských akcích, kterou se do nitra Čech například vedrala polská vojska Bedřicha Křivoústého v roce 1110. Další průtahy vojsk zde proběhly v rámci válek o rakouské dědictví a rovněž za války v roce 1866 tudy prošla nevelká jednotka Pruské armády. O tom, že po nevalných horských cestách vedoucích sedlem může postupovat i moderně vyzbrojená armáda svědčila například reklamní jízda pancéřového automobilu Tatra T-26/30 který dosáhl hřebenu v červenci roku 1927, či naopak propagační výjezd německé dělostřelecké baterie k nedaleké Obří boudě na opačné straně hranice v roce 1935.

Pohled na Studniční horu a linii západně od sedla Objekt vz. 37 nedaleko Kapličky Dva řopíky na západním úbočí Studniční hory - v pozadí vlevo Sněžka

    První smlouvu na výstavbu zdejšího opevnění podepsalo velitelství II. sboru v Hradci Králové v září 1937 se stavitelem Ing. Křížem z Prahy. Firma měla postavit 17 objektů. Tuto výstavbu měla ulehčit lanovka, zbudovaná v létě 1937 jednotkou železničního pluku z Pardubic (pozůstatky její trasy byly patrné ještě v poválečných letech). Počasí na podzim sedmatřicátého roku nebylo nijak příznivé a už v září klesaly běžně teploty na bod mrazu. Z toho důvodu firma vybudovala pouze provizorní sklady materiálu a další práce byly odloženy na rok následující.
    Ani jaro nebylo v této oblasti příznivější. Ještě koncem dubna zde ležela až metr silná sněhová pokrývka. I když v následujících měsících bylo na stavbě zaměstnáno 50-80 dělníků, podařilo se do září dokončit pouhopouhých pět pevnůstek a stavbu dalších připravit (údajně 7).

Detail ne zcale dokončeného řopíku Pohled přes jeden z objektů na Kapličku v sedle

    Rovněž plánované objekty těžkého opevnění se v tomto prostoru nepodařilo realizovat. Dva sruby arabské odolnosti byly zadány v rámci stavebního úseku 6/VI. Maršov, jako podúsek Luční hora. Firma Kapsa a Müller, které byla stavba svěřena, však již stačila jen zahájit zemní práce a navézt část stavebního materiálu.

Základní údaje o plánovaných srubech TO
číslo
ŘOP
typ odol. zvony nebo kopule hlavní zbraně (CE) pomocná
výzbroj
 poznámka
vlevo vpravo
TL-S-I. PS 2 1x AJ-D 1:2 (5 stř.) M L1+M ?   nepostaven, stavba zahájena
TL-S-II. PS 2 1x AJ-D 1:2 (4 stř.) L1+M M ?   nepostaven, stavba zahájena

    K obraně Lučního sedla byla vyčleněna třetí rota 2. hraničního praporu pod velením poručíka J. Kořínka, která se do těchto míst přesunula již v létě. Sídlem velitelství roty se stala nedaleká Výrovka, jedna z mála českých bud v okolí, zatímco sídlem velitelství praporu sídlilo v Bedřichově (část Špindlerova Mlýna) v kasárnách vybudovaných krátce před tímto datem. Po vyostření situace a mobilizaci na Výrovku dorazily další československé jednotky, konkrétně I. prapor 21. pěšího pluku
    Okolní obyvatelstvo bylo v naprosté většině německé národnosti a nebylo příliš nadšeno jakoukoliv vojenskou akcí v okolí, která by citelně zasáhla do jejich životů. Pokud se chovali aktivně, pak spíše nepřátelsky vůči československému vojsku. Majitelé bud v předpolí odešli na opačnou stranu hor, pouze svobodný spolumajitel Luční Boudy Evžen Bensch, pilot československé armády, prošel obrannými pozicemi SOS u kapličky a odjel do Prahy.
    Nepřátelskou aktivitu pak projevovali zejména příslušníci SFK (Sudetoněmeckého friekorpsu), kteří obsadili některé opuštěné budovy – například Obří boudu. Častěji pak docházelo k ostřelování obranných pozic, avšak jednotky československé armády neměly v krajně nepříznivém počasí dostatek sil k vypuzení útočníků a krom toho platil přísný zákaz palby směrem ke státní hranici.
    Nejrozsáhlejší akcí byla srážka na Rennerových boudách, kde se ve tmě a mlze střetly dvě čety SFK vedené přeběhlým důstojníkem Rollandem Voglem s kulometnou rotou 21. pěšího pluku. Příslušníci jednotky freikorpsu, kteří do těchto míst infiltrovali přes hranice v předchozích dnech se zabarikádovali v budově školy a po několikahodinovém boji vrcholící ztečí budovy za pomocí ručních granátů bylo 29 z nich zatčeno a zbytek z ostatních bud uprchl zpět za hranice. Bohužel si přestřelka vyžádala kromě života jednoho povstalce i smrt vojína Karla Berana

Německá propagační fotografie nedokončeného řopíku Trosky vypálené Luční boudy

    Rozkaz k ústupu přišel ráno 7. října 1934. Opevnění měla být opuštěna 8. října do 2 hodin 30 minut. Za pravidelnými složkami armády ustupovaly vyčleněné jednotky stráže obrany státu, které již jen jako diváci mohli sledovat zář požárů Luční a Rennerových bud. Ačkoliv byl oheň založen zřejmě lidmi rabujícími na území nikoho, přesto musela československá vláda vyplatit tučné odškodné.
    Za zmínku stojí ještě další osud zejména Luční boudy, která byla na rozdíl od Rennerovy velice rychle obnovena. Po určitý čas sloužila pro výcvik speciálních jednotek nacistické armády, určených zejména pro boj ve ztížených klimatických podmínkách. Při této akci byl dokonce údajně cvičně dobýván jeden z řopíků v nedalekém Lučním sedle.

    V poválečných letech zůstaly stojící pevnůstky a dochované výkopy až na občasné návštěvy turistů opuštěné. Pouze v osmdesátých letech byl jeden z řopíků - na úbočí Studniční hory, pracovníky správy Krkonošského národního parku zpřístupněn v rámci dnes již zrušené naučné stezky do Modrého dolu.